Odpověď na Ústavní stížnost č.1

Komentář k zaslané odpovědi  Ústavního soudu ze dne 10.5.2016:

Pokud si znovu přečtete Ústavní stížnost č.1 ze dne 5.2.2016, tak lehce zjistíte, že průtahy v soudním řízení v délce 478 dní nejsou podle Ústavního soudu porušením práva na řádný soudní proces, ústavně zaručeném v čl. 36, odst. 1 a čl. 40, odst. 3 Listiny, z čehož plyne, že nárok na soudní ochranu je pouhou fikcí. Mám za to, že pokud justice kohokoliv odsoudí, má mu bez dalších žádostí doručit rozsudek ve lhůtě stavovené trestními předpisy jako nastalý a nutný úkon z úřední povinnosti, bezodkladně a to tak, aby se obžalovaný v přiměřené lhůtě mohl hájit u Odvolacího soudu, a to v době, kdy si svědci alespoň něco pamatují. Zákonodárce rozhodně neměl v úmyslu, aby byla stanovena lhůta k vydání rozsudku neohraničeným způsobem. Subsidiarita, tedy princip podle něhož má být každá aktivita státu jen podpůrná, zde ostře kontrastuje s § 129, odst. 3, písm. b, kde je stanovena lhůta 20-ti pracovních dnů, která sice může být prodloužena o dalších 20 pracovních dnů, avšak rozhodně ne na dobu 478-ti dnů od vyhlášení rozsudku. Vzhledem k tomu, že proti usnesení Ústavního soudu není možno podat opravný prostředek, budu muset podat novou ústavní stížnost.

O tom, jak opravdu v ČR funguje subsidiarita je patrné z dopisů předsedkyně Krajského soudu ze dne 23.12.2015, 26.4.2016 a 25.5.2016, dále z dopisů předsedy Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17.5.2016, což je v ostrém kontrastu s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31.5.2016, předseda JUDr. Ivo Lajda, který se jako jediný zabýval tím, čím měl. Z výše uvedeného je patrné, že cokoli se ze strany obžalovaného podá, je v 99% odmítnuto. Co je víc? Subsidiarita nebo znění trestních předpisů?

Mám plné právo domnívat se, že výklad znění trestních předpisů (a nejen jich) je v plné kompetenci Ústavního soudu, obzvláště tehdy, pokud znění trestních předpisů de facto umožňuje neohraničitelnou lhůtu pro vydání rozsudku, což nemá nic společného s tzv. subsidiaritou, resp. znění § 129, odst. 3, písm. b, trestního řádu se v praxi nedodržuje a Ústavnímu soudu ČR to nevadí?

Nadále s úctou

Karel Šimko

Stížnost byla zamítnuta - ke stažení zde